Pallavicini
aneb horolezecká česko-slovenská maturita
Trochu úsměvný, ale sakramentsky pravdivý název. Lezu už hrozně dlouho, ale na výstup Pallaviciniho žlabem vedoucím na Grossglockner – nejvyšší horu Rakouska a východních Alp, jsem našel odvahu a příležitost až teď. Před osmi měsíci v létě jsem tu stanul na vršku po zdolání Hoffmanovy normálky. Výstup ze severu roklí jsme s mým slovenským kolegou Michalem naplánovali letos v únoru a 9.-11. června úspěšně zrealizovali. Pár dní předtím ovšem napadlo v Alpách od třiceti centimetrů do jednoho metru sněhu a já několik nocí doma ve snech jezdil žlabem s lavinou. Do týmu jsme přizvali nicnetušícího kamaráda Pojídače, což byla tak trochu moje další noční můra. Nikdy jsem s ním nebyl v horách a nevěděl jsem, co od něj můžu čekat, jak poleze, jestli to nebudeme muset otočit, jestli se to tam vůbec dá otočit, jestli to bude lezitelné....
Cesta do bivaku nám trvala přes šest hodin. V poledním vedru jsme šlapali ledovcovou morénou, sólovali v duplexech a pohorkách dvojkový skalní pilíř, prchali v trase pádu převislých séraků a v závěru dupali v rozměklém sněhu k bivakovací budce. Každý si prožil své. Já se ošklivě spálil, Michala bolela hlava a Pojídač dorazil takřka na pokraji svých sil v menší agónii. Do večera jsme spali a odpočívali. Bivakovací bouda je velmi stísněná, oficiálně pro osm lidí, ale nedovedu si to při plné obsazenosti představit. V deset večer dorazili dva skialpinisté a po jedné ještě německá dvojka. Jen co přestali šramotit, my začali vstávat a balit. Byly dvě ráno. Báli jsme se lavin a kamení a proto jsme vsadili na rychlý sólový noční výstup. Ve 3:30 jsme stanuli pod nástupem a začali za slabého svitu čelovek ukrajovat první metry nástupového kužele. Kde je odtrhovka? „Voe, už jsme nad ní“, konstatuje suše Mišo. Vládne mrazivé tmavé ticho, čerstvého umrzlého sněhu je asi třicet centimetrů. Ledovec Pasterzee je o tisíc metrů níže, už pád na nástupu znamená velké riziko. Padesát metrů nejužšího místa celého žlabu je po chvíli za námi. Držíme se pořád vpravo, podél ledového žlábku, kudy se nepřetržitě sypou malé lavinky zmrzlé krupice. Několikrát ten žlábek musíme překonat, neboť výše jsou vyfoukaná ledová místa a my chceme postupovat bezpečnějším firnem. Zvláštní pocit, postavíš se mačkou do žlábku a vidíš jak to tu botu za vteřinu obtéká až celá zmizí v ledové krupici. Vzpomínám na útržky z článků stažených z internetu, i na Čecha, který tu před nedávnem spadl. Drž pořád pravidlo tří pevných bodů - hučí mi v hlavě. Přesto se přistihnu, že jej několikrát poruším. Naši kámoši Pospec s Márošem tu jeli na lyžích-šílenost, ale dobrej výkon. Pomalu svítá, a teplota je hluboko pod nulou. Postupujeme poměrně rychle, přesto se žlab zdá být nekonečným. Sklon se zvyšuje na 55 stupňů a nohy začínají bolet od neustálého stání na špičkách. Častěji odpočíváme. Lezeme stále sólo, každý sám za sebe, teď již při levém okraji kuloáru. Občas mám pocit, že mě batoh převáží a já spadnu. Už dávno mám vypracovaný svůj rytmus, přesto červík -Co kdybych uklouzl a nezastavil- stále hlodá. Dole za Pojídačem se objevily dvě postavičky. Jsou to Němci z Pasova, kteří dorazili v noci do bivaku jako poslední, dvě hodiny si schrupli a teď nás pomalinku dohánějí. Sejdeme se všichni až před posledními osmdesáti metry mixového lezení. Nastala prekérní situace, nenacházíme první bezpečný štand se dvěma borháky, asi je někde pod sněhem a ledem. Mišo okamžitě nastupuje a stále nejištěn zdolává s batohem nepříjemný pětimetrový úsek strmých mixů k prvnímu postupovému borháku. Vytahujeme konečně lana a brzy za mrazivého vichru a poletující krupice překonáváme vrcholovou převěj. Je 8:45h. Vystoupíme jen na Malého Zvoníka, zuřivě fouká. Na hlavním vršku jsem byl už loni. Bolestivé puchýře v obličeji velí jednoznačně-dolů. Na chatu arcivévody Jana to je blízko, překonáme exponovaný hřebínek a slezeme pár set metrů vysněžených strmých ploten a svahů. Vůbec to tu nepoznávám, v létě to byl čistě skalní výstup, nyní panují zcela zimní podmínky. Chata je zavřená, funguje pouze malý winterraum. Jsme tu sami a celý den a noc jíme a spíme. Zimní spacáky a vybavení přišly velice vhod. Vichřice zuří celou noc.
Ráno je nádherně a zasněžené Taury máme ve vycházejícím slunci jako na dlani. Za hodinu sestoupíme více než kilometr převýšení. Jsme v bezpečí, jsme zdrávi a Pallaviciniho máme v kapse. Vyslovuji uznání statečnému Pojídačovi a smekám před byť jen pěti, tak velmi nebezpečnými metry, které zdolal sólo jen ve zbraních Mišo.
Autor: Tomáš Radil
Fotogalerie
Výstup Pallaviciniho roklí: spodek 50-55°, poslední dvě délky 80m-led 60° a rozbitá skála II-III, vrcholová převěj-sníh 80°.
Délka výstupu: 600m; 520m sólo, 80m jištěných
Čas výstupu: do bivaku 3250m přes 6h, kuloárem na vrchol 5h
Účastníci: Tomas, Mišo, Pojídač
